Minulé životy našich dětí

Moc o nich nevíme, ale přesto jsou součástí našeho života. Právě mě o tom přesvědčil můj syn, jedno šermířské divadelní představení ve školce a jeho náhle opuchlý, loupající se horní ret.

Jak to spolu souvisí? Vše nezpracované, co se děje v psychice našich dětí, se většinou projeví na těle v podobě nějaké nemoci. Známe to u sebe. V práci nemůžeme něco strávit a náhle nás rozbolí břicho, máme plnou hlavu nějaké situace, až nás rozbolí, zlobíme se na šéfa, nemůžeme „spolknout“ nějakou jeho kritiku či slova, až nás rozbolí v krku……

Vyzvedla jsem si v nedělní večer svého 5.letého syna Kryštofa, který trávil čas u svého táty a jeho přítelkyně. Usmál se na mne a moje oči se zastavily na jeho horním rtu, který se nezvykle olupoval. V hlavě mi zablikala kontrolka, že něco není v pohodě, ale protože vypadal vesele, nechala jsem to bez dotazů.

Další ráno se probudil a jeho první slova byla: „Maminko, mě bolí bříško, půjdeme do školky až v úterý“ Jeho horní loupající ret vypadal navíc otekle. To už jsem zpozorněla. Do školky se každý den těší. Vysvětlila jsem mu, že mám ten den hodně práce, že dnes do školky půjdeme, ale nejdřív si popovídáme o tom bříšku. Propukl v neutuchající pláč.

Začali jsme si povídat. O tom, že jeho tělo mi přes bříško povídá, že se mu něco nelíbilo a pusa zase, že nepověděl něco, co se mu zdálo asi ošklivé. Opět začal plakat. Pak mi řekl, že se mu nelíbilo to
divadlo…. V pátek měli ve školce divadelní představení se středověkou tématikou, kde vystupovaly princezny a rytíři měli mezi sebou šermířské utkání. A že ho pak bouchl Matěj do břicha. A už tam nechce jít.

A já v té chvíli vnímala několikavteřinový obraz, ve kterém jsem spatřila svého syna jako středověkého bojovníka, jedoucího na koni proti druhému, který drží meč v ruce a ten se náhle objevuje nebezpečně blízko jeho břicha. Došlo mi, že tu vnímám jeden z minulých životů svého syna. Že se mu to dovybavilo právě tím Matějovým bouchnutím.

Bříško přestalo jako zázrakem bolet. Ale do školky přes informaci, že představení dnes určitě nebude, stále s pláčem nechce. Tuším, že když zůstane doma, nebude se mu chtít ani v úterý, ani ve středu. Říkám mu, že tomu strachu budeme čelit spolu. Že je to potřeba udělat teď, neutíkat před tím a bude mu lépe. Slibuji, že spolu zajdeme za paní učitelkou a popovídáme o tom co se dělo.

„Ale půjdeme pak hned domů“, ještě trochu váhá, ale už se pomalu začíná chystat. Ujistím ho, že když mu tam nebude dobře, tak půjdeme, ale kdyby to cítil jinak, pro jistotu vezmeme čisté pyžamko na poobědový spánek.

Paní učitelka je vnímavá. Cítí, že je potřeba o tom mluvit. Zeptá se ostatních dětí na dojmy z divadla a já vidím na radostných reakcích, že se jim představení líbilo. To, že jediný Kryštof záporně vrtí hlavou mi znovu ukazuje, že si vybavil svůj vlastní turnaj…. Matěj bouchnutí do břicha zapírá, ale podává Kryštofovi ruku, pohladí ho, omluví se a slyším, že mu Kryštof odpouští. A komu ještě? :-) Cítím, že křivda se rozplynula. Nechávám syna ve třídě a odcházím.

Když pro něj odpoledne příjdu, jeho horní ret už není opuchlý. Další ráno zmizelo i olupování. A vrátila se dětská radost :-)