O očkování

Byl krásný jarní den roku 2014 provoněný sluncem. Vyzvedla jsem Kryštofa dřív ze školky, protože jedeme k paní doktorce. Kryštof oslavil 5. narozeniny, tak ho čeká preventivní lékařská prohlídka a povinné očkování…..jsem proti oočkování svého dítěte.

Zároveň nejsem vnitřně připravená obhajovat svá přesvědčení a to co vím o nemocech dětí, s naší empatickou paní doktorkou a zahájit tak „boj“ se systémem, který je teď takhle nastavený….. co s tím? V této chvíli se mi vybavil Davídkův úsměv a jeho veselý příběh o očkování a hledání včeličky, která k jeho tělíčku v ordinaci má přiletět (děkuji Maruško :) )

Přijala jsem vnitřně, bez pochyb a strachů z možných následků či následných reakcí, očkování mého dítěte jako součást našeho momentálního života. Teď to takhle je. Naladila jsem sebe i Kryštůfka na program přijetí a pohody…..vzala jsem si ho stranou a vysvětlila jsem mu, co se po prohlídce bude u paní doktorky dít, proč a co mu budou dávat injekcí do tělíčka. Vidím, že to také přijal.

Kryštof v ordinaci spolupracuje, na paní doktorku se sestřičkou se usmívá i když bere do rukou injekci a míří k jeho rameni. Sedí poklidně, není potřeba ho násilně držet, až to na chvíli rozhodí obě dotyčné a po aplikování slyším: „Tohle tu nemíváme často.“

Vím, že vše je jak má být. Večer oddělávám náplast a ani nerozeznávám místo vpichu. Reakce v podobě možné horečky či otoku nedorazila ani další dny. :)