"Tohle je u nás ted na denním pořádku" líčí mi maminka Lenka. "A všechno to začalo ten večer při čištění zoubků, kdy jsem mu našla díru v zoubku. Když jsme se vrátili z porodnice, vše bylo v pořádku, těšil se na brášku, má ho rád, usmívá se na něj u postýlky, ta jeho zloba se projevuje fyzickou agresí jen vůči mne."
V téhle chvíli zpozorním. Zoubek je takové poslední varování těla, pro mne informace, že si vše malý Filípek nechával dlouho pro sebe, nebo jeho okolí jeho pocity nemělo čas dešifrovat.
"Kdykoliv teď kojím, přebaluji nebo se věnuju malému, tak Filípek nutně teď potřebuje nachystat svačinu, jít teď hned ven na procházku nebo mi musí něco říci a nemůže to odložit. Přece vidí, že teď nemám čas, že může tu chvíličku počkat, když malé miminko potřebuje mlíčko.....Dělá mi naschvály, zavírá mi dveře před nosem, když chci vejít, nechce nás pustit ze schodů a dokonce mne bouchá, když mám malého v náručí.....proč to nechápe, že musí chvíli počkat.....? Co s ním mám dělat?"
Jak často nevědomě děláme z našich malých dětí malé DOSPĚLÉ. Očekáváme, že narozením sourozence, pětiletý capart jasně chápe a vidí, že to malé miminko přece potřebuje teď nakojit, přebalit a proto má před ním přednost, jakmile zapláče.....vždyť je to jasné, je malý, bezbranný, to ví přece všichni a co mi chtěl právě říci, chvilinku počká......"Filípku teď nemůžu, povíš mi to později, neslyšíš, že malý pláče?" Ale i ten pětiletý je pořád malé dítě, které si chce hrát, být s mámou, povědět jí, jako předtím, co prožil, má jen nově brášku.......A tak jednou příjde znovu za 5 minut, podruhé za 10 minut, potřetí mizí nadšení, pak už ani nereaguje na větu: "Cožes mi to chtěl povídat?"
A pak to jednou vygraduje, protože nevidíme, neslyšíme, až do fyzické agese.
Maminka Lenka byla úžasná. Pochopila. Dokonce si vzpomněla, že podobné pocity zažívala jako prvorozená v dětství.....s jejími slzami přicházelo uvědomění, pochopení a vědění Proč. A úlevný pocit. Poděkovala za tuto zkušenost. Poděkovala Filípkovi za to, co jí zrcadlil a oddělila ho od toho. Věděla, co dál udělá.....Už neřekla větu: "Až za chvíli......"
Když Matýsek spal, věnovala se Filípkovi. Vzala Matýska do jejich blízkosti, aby sledoval jejich běžné činnosti. Udělala z Filípka spolupracovníka. Pokud to šlo, brala spolu obě děti.
Včera jsme se s maminkou Lenkou viděly. "Tak co bráškové?" ptám se. "Teď Filípek běží ke mne do kuchyně, když v ložnici brečí malý a hlásí mi, že za ním mám už konečně jít....." :)
Žijte právě TEĎ. Nečekejte na POTOM. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat